načítám data...

Nová Jawa na cestě na Balkán

23. září 2018, 18:06 20 komentářů RCNP

I autíčkář občas zavítá do jedné stopy a co je lepší než nejnenáviděnější motorka českého internetu na cestě do té nejtypičtější české dovolenkové destinace. To je Jawa 350 OHC Special na cestě do Chorvatska. A jak to tak u Jawy bývá, o dramatický závěr není nouze.

zobrazit celou galeriiRichard  : Nová Jawa na cestě na Balkán

(NE MOC) KRÁTKÉ SEZNÁMENÍ

Než se vydáme na ten bolestivě nesmyslný, nebo spíš nesmyslně bolestivý výlet je třeba si říct, kde se vzala tahle nová Jawa a jak se nakonec dostala ke mně. Začnu tam, kde jsem minule skončil. Tedy tím, že se mi vkradla do hlavy myšlenka o tom, jak se efektivněji pohybovat po Praze v době kdy se nejde autem nikam rozumně dostat a když už se tam dostanete, tak nemáte kde zaparkovat. Ne, nejsem z těch, kteří musí nutně jet těch osmdesát metrů pro mlíko i kdyby to znamenalo jet hodinu ve frontě. Ale ani jinak celkem dobře fungující pražská MHD není všespásná. Stačí když chcete být třeba v jednu chvíli na okraji Prahy a za půl hodiny jen v jejím širším centru a máte smůlu. V tenhle moment máte dvě až překvapivě zajímavé možnosti. Jednou je legálně ignorovat parkování na modrých zónách pořízením hybridu s maximálním výkonem spalovacího motoru do 135 kW, čímž jste vyřešili parkování, pokud teda i tak najdete místo, ale samotná cesta na ono místo zůstává stejně beznadějná. A pak je tu ta druhá možnost – motocykl. Ano, tento vynález starší, než samotný nenáviděný automobil nemá v tuto chvíli téměř žádné technické ani legální restrikce. Nejenže bez problému projedete kritické úseky, ale lze legálně parkovat na modrých zónách bez vyřizování jakýchkoliv povolení. Prostě sednu a jedu. Ale zpátky od městského fňukání ke strojům samotným.

Z názvu je jasné kudy jsem se vydal. Teď by asi přicházelo na řadu velké porovnávání různých typů a koncepcí motocyklů, nad kterým jsem strávil spoustu času. Jenže to se tak nějak vůbec nestalo. Řekněme, že jsem tomu nechal volný průběh a koupil první blbost co mě trefila do nosu. Přece jen motorky nejsou primárně věc, kterou si člověk kupuje protože ji potřebuje (ten předchozí odstavec je trochu záminka), ale protože ji jednoduše chce. Navíc jistá zbrklost a odstavení racionální části mozku mi zůstalo už od výběru posledního auta, takže marná snaha se sofistikovanou analýzou trhu s motocykly. Teď už ale konkrétně o oné Jawě 350 (S)OHC Special, jak zní její celé jméno. Jedná se o letošní úplně nový model, který jsem nejdříve jen letmo zahlídl na fotkách z jarní výstavy motocyklů, kde se zjevila z ničeho nic a vzbudila celkem pozdvižení. Popravdě, od doby mých motocyklových začátků, které asi jako u každého začínali právě někde u fichtlů, jsem o Jawě už prakticky vůbec neslyšel a ani se o ní vůbec nezajímal. Proč když jsou všude ty dokonalé japonské stroje, pojízdné sochy z Itálie, přetechnizovaní Němci a pořád stejně starobylý Amíci s Brity. Vlastně jsem byl docela překvapený, že Jawa u nás ještě vůbec něco prodává. A jelikož neexistovali o Spešlu žádné recenze a ani nějaké další fotky a postřehy, tak jsem na ní na chvíli zapomněl. Než se objevila jedna jediná, ale o to kvalitnější recenze. Tam jsem se ve zjratce dozvěděl, že je to celkem krám, nedosahující nijak oslnivých výkonů, ovšem i díky tomu poskytující velice autentické jízdní vlastnosti a i vzhled. Řekněme, že v motorkách teď hodně frčí cafe racery, braty, bobbery a další oldschoolové variace klasických tvarů. Proto i progresivní BMW teď vyrábí věc jako R Nine-T. Jenže jedna věc je postavit retro na moderním základu v šatech s odkazem na staré časy a druhá věc je postavit starou motorku jen tak technicky sofistikovanou, aby se dala legálně prodávat. Netřeba říkat do které skupiny patří Jawa. Tím se dostáváme nejen k tomu, co se skrývá pod kabátkem Jawy, ale i proč je to nejnenáviděnější motorka na českém internetu.

Snad nikdo nečeká, že v dnešní době lze legálně prodávat modrým kouřem ovoněné dvoutakty, které máme všichni s jawou spjaté. Ač je Jawa stále vyrábí, tak se vyváží na trhy mimo EU. Nová jawka má proto v trubkovém rámu čtyřtaktní vzduchem chlazený jednovačkový jednoválec, zaryté fandy matoucí dvojicí výfuků, které by naznačovali dva válce typické pro něco, co nese jméno Jawa 350. Ale není to fake, ale jen přiznané čtyři ventily na válec. Vlastně s tou kubaturou je to trochu lež a dle výše zmíněných odlišností už možná cítíte, že někde bude zakopanej pes. A jakej pes. Přátelé, Jawa 350 OHC Special, totiž není tak docela Jawa jako spíš Honda a ani to není „třinda“, ale čtyřstovka. Už začínáte chápat proč jsou ortodoxní internetoví jawisti tak splašený? Ale počkejte, bude hůř. Je to licence Hondy CB 400 SS, která se vyráběla na počátku tisíciletí pro japonský trh, ovšem motor je vývojově mnohem starší a má původ už ve starších endurech od hondy. A asi není potřeba říkat, že ani v tom roce 2001 to nebyl zrovna výstřelek techniky, ale několikáté pokračování klasické jednoduché motorky se dvěma zadními tlumiči, trubkovým rámem, zadní bubnovou brzdou a karburátorem. Tohle se jen oprášilo a upravilo do evropské specifikace, což znamená navíc ABS a přímý vstřik. Ano, ta věc na obrázku má ABS, ač jen díky letošní povinnosti pro všechny motorky. Tímto kouzlem vznikla „základní“ verze 350 OHC, připomínající klasické jawy po vzoru třeba 638 nebo 634. Verze Special, kromě toho dostala ještě tu krásnou kapotáž, masivnější přední vidlici, kotoučové brzdy na obou kolech a díky jiným řídítkům, poloze stupaček a vyššímu sedlu také signifikantně sportovnější posez. Ovšem to, co odpůrce tohoto modelu štve nejvíce je místo původu této licence. V Evropě se totiž prodává i jako francouzský Mash nebo polský Romet a v Austrálii zase jako Nemesis. Původ ale všechny tyto kousky mají v Shineray XY400, tedy činské licenci zmíněné hondy, která je i v Číně vyráběná a jen následně montovaná na daném trhu. Jawa na rozdíl od výše zmíněných, ale nechtěla jen převzít hotový produkt a plácnout na to (velice ošklivé) emblémy a poslat to do světa. Motorka je doplněná o drobné karosářské prvky připomínající staré závodní kousky, včetně té krásné celokapotáže jejíž spodní část je přímo převzatá a jen lehce upravená ze starých závodních Jaw a tím pádem je i vyrobena v Česku. Plus i řada mechanických komponentů prošla úpravou nebo výměnou za kvalitnější. Takže ano, asi nejhezčí a v případě obyčejné 350 OHC i nejúspěšnější Jawa posledních let není moc Jawa a ani 350, ale vadí to dneska někomu? Malé objemy a hlavně jednoválce už dneska nedělají v Evropě ani velcí výrobci jako BMW (variace 310 a 850) nebo KTM (variace 390), ty se také vyrábějí v podobných končinách. Takže jo, pokud jste ortodoxní jawista, tak asi nezbývá než běhat se zapálenou pochodní po návsi a mudrovat v hospodě, ale mě, co jsem zahlídnul fakt hezkou motorku s potenciálně bytelnou hondí technikou je to fuk. A když to pomůže Jawě nabrat druhý dech, tak proč ne? Naštěstí, mimo ty internety je situace úplně jiná, ale o tom víc dále. Ale teď už k tomu jak se ježdění na kafe na stylové motorce zvrhlo ve více než 2000 kilometrů dlouhý výlet po silnicích Rakouska, Slovinska a Chorvatska.

Přirozeně jsem nejdříve pečlivě zajížděl a seznamoval se s motorkou, aneb jezdil na nealko pivo a do kina (což byl původní záměr) a dělal neoficiálního tiskového mluvčího Jawy. Doopravdy, pokud chcete dělat parádu nebo vyhrát podzimní volby, přijeďte kamkoliv na tomhle stroji. Za sto dvacet tisíc to má daleko lepší poměr show/peníze, než lambo a nikdo si o vás nemyslí, že jste fotbalista. I když zastavíte uprostřed lesa, tak odněkud vyskočí člověk a začne zároveň slintat a svěřovat se, jak taky jezdil na pařezovi, panelce a tak dále. A fakt nepřeháním, ale je to pokaždý když zastavíte. Pokaždý. V Češích značka Jawa stále rezonuje a i přes vědomí ne úplně čistě českého původu jsou to v 99% případů velice kladné reakce. Už mám naučený malý divadýlko s rychlým popisem techniky, následně nechám pacienta nasednout, potůrovat a je prodáno. Když jsme to dělal už asi po třicáté, tak jsem začínál cítit, že bych za to měl být placen. Zpátky k motorce. Ukázalo se, že nejen dobře vypadá, ale překvapivě dobře i jezdí. Jasně necelých třicet koní není na to jezdit koleno ve dvoustovce, ale lehká a úzká stavba dává už v rozumných rychlostech čichnout k tomu oldschool závodnickýmu feelingu. Je třeba trošku pracovat tělem, a ne na tom sedět jak pecka (na cruiseru), aby začal ten překvapivě dobrě nastavený podvozek fungovat. Zároveň je třeba dobře hospodařit s tím nepřebytkem výkonu. Prostě se po tom válíte jak šílenej a vydáváte energie, jak při desetiboji, ale ručička tachometru je určitě daleko pod dálničním rychlostním limitem. Což s mojí historií děsivých motorek, ukazujících na dvojku rychlosti, které Jawa ani nemá sebevědomě na konci tachometru, je přesně to, co potřebuju. Ovšem ukázala se i další věc. A to když jsem při snaze vyhnout se mrakům v okolí Šumavy zabloudil za české hranice. Schovával jsem se na zastávce a čekal až přejde ten den už čtvrtý déšť (ano, bylo to tohle léto) a viděl všechny ty německý cesťáky nabalený jak na expedici na severní pól a uvědomil jsem si, že mě po tři sta kilometrech nic nebolí, motorka šlape a ten docela tahavej motor určitě snese nějakou bagáž. Takže jak těžký to může být cestovat na motorce… Na Jawě. Daleko. Hodně daleko.

Suché léto na Šumavě

CESTA

Na začátku toho velkého průšvihu bylo ale třeba vyřešit pár drobností. První, krátké servisní intervaly. Cesta měla mít cca 2000 kilometrů, plus samozřejmě nějaké zajížďky. Jenže první servis byl už po 800 kilometrech, kvůli zajíždění. A druhý ve dvou tisících, tudíž jen 1200 kilometrů po tom prvním. Ale od dvou tisíc dál už začínal poměrně rozumný interval po třech tisících, což je fajn pokud nemáte najeto tisíc kilometrů a příští týden není termín odjezdu. Ve zkratce jsem jezdil dnem a nocí a to doslova. Což minimálně vylekalo servisní techniky od Jawy, když jim voláte každý týden na pravidelný servis. Nicméně se podařilo najet během pár dní tisíc kilometrů a ani to moc nebolelo. Kromě zad, levé ruky, zadku, vyklepaných nohou a hlavy. Další drobné problémy s naměstnáním týdenní bagáže a absence navigace vyřešila jako vždy lepící páska. Bagáž se celkem kompaktně vešla částečně na sedlo a bobek, ač v tu chvíli zmizela možnost se protáhnout na tom velkém sedle a i pohyblivost těla v zatáčkách lehce utrpěla. A navigace? Řekněme, že její základ spočíval v pečlivé rešerši trasy a jako pojistka špatného orientačního smyslu velice dobře zafungovala sofistikovaná navigační metoda přilepení itineráře k nádrži. Jinak to, co se příprav týče, není o nic větší věda než cesta autem. Základní nářadí, olej na řetěz i do motoru, sixpack redbullů a může se jet.

První den výletu spočíval v rychlém přesunu z Prahy na rakouské hranice, odkud jsem v částečně dálničním režimu překonal Linec a zamířil z nížin směrem na do výšin národního parku Gesäuse. Jelikož mým cílem bylo vyďobat hlavně slovinské silnice, které mi do té doby byly úplně neznámé, tak jsem se neuchyloval k provařeným stezkám rakouských Alp, ale spíš padla volba na ne úplně nezajímavé okresky vedoucí co nejrychleji na jih. A jelikož se pohodlná cestovní rychlost Jawy pohybuje zhruba mezi 110-120 km/h, tak nebylo potřeba nahánět nic po dálnicích a přímá cesta skrze neprofláknuté průsmyky byla nejen zajímavá ale i nijak zdržující. Potřeba směřovat se na Klagenfurt a následně Villach mě navedla na poměrně malebnou a svižnou cestu podél řeky Triebenbach. To byla taková první lehká ochutnávka alpských vracáků s rychlejšími přesuny mezi vesničkami jak z reklamy na větrové bonbóny. Od města Trieben se jako kudrnatý vlas táhne zezačátku poměrně mírně stoupající silnička kopírující řeku, která se v jednu chvíli stočí vzhůru k nebi. Během několika minut vystoupáte typickou horskou serpentinou lemovanou kamennými patníky do údolí se svižnou okreskou mezi svahy zvedajících se Alp. Tady Jawa funguje naprosto perfektně. Ač naložená mými skromnými sty kily, a tak třiceti kily bagáže, 350 neztrácela hravost a lehkost ve strmých vracečkách. Hlavně asi díky krátkému zpřevodování a charakteru motoru, který rád vyplivne svůj točivý moment už ve středu otáček. Vlastně to co potřebovalo ulevit bylo hlavně moje tělo, nikoliv stroj Týneckého závodu. Uchycení „vodáckého“ válce na zadek sedla se ukázalo i jako docela praktická relaxační opěrka. Nejen, že horní uchycení zadních tlumičů má zobáček na chycení bagáže, jako by s tím snad někdo počítal, ale zároveň při nutném přejezdu skrz monotónní provoz se dalo opřením o vak ulevit zádům. Hotový cesťák. I když vypadá jako závoďák ze starých časů, tak tohle svižnější okreskové kochací tempo je přesně ta parketa, kde Jawa exceluje. Což ukazuje i krásná spotřeba 3,5 litru na sto, což v kombinaci s šestnácti litrovou nádrží dělá ze zastávky u pumpy sváteční záležitost. Ovšem tohle kochání mě připravilo o jistou porci času, kterou bylo třeba nahnat vzhledem k ne úplně letně dlouhým zářijovým dnům. Proto padla volba na kratší dálniční přesun do Klagenfurtu, abych se mohl následně v klidu projet podél jezera Wörthersee. V tuto roční dobu naštěstí bez obležení přetuněných koncernových skvostů. Ale motorkářů až hrůza. Ukázalo se, že u nedalekého Faaker (hehe) See je velký sraz Harley Davidson a jelikož to jsou stejný kolenovrti jako kdokoliv jiný (včetně mě), tak mířili těch pár kilometrů za slovinskou hranici za levnějším ubytováním. Řekl jsem si, že pokud se jich budu držet tak by mě mohli zavést na nějakou pěknou stezku na druhou stranu hranice. Chyba lávky, jak v pražský Tróji. Konec prvního, hlavně přejezdového dne tak dostal korunu v naprosto příšerném tunelu Karawankentunnel, který by mohl dobře sloužit jako simulátor výpravy do středu Země. Čím hlouběji do osmikilometrového tunelu se člověk dostával, tím vyšší byla teplota a smog. Věc kterou v autě naprosto nepostřehnete byla na motorce skoro o život. V nejhorším místě se člověk skoro udusil a zároveň upekl snad ve čtyřiceti stupňovém vedru. Odpornost za kterou člověk ještě zaplatí mýto – sebevražedná budka hadr. Naštěstí na slovinské straně už bylo všechno v pořádku. Lehce přiotrávený jsem zastavil po intenzivních cca 650 kilometrech v krásném hotýlku ve městě Mojstrana s výhledem na highlight celého výhledu – Triglav.

Poměrně slušná nálož kilometrů prvního dne měla zajistit velkou kilometrovou rezervu pro den druhý. Protože to, co na mě čekalo si zasloužilo nespěchat. Slovinsko jako takový má velkou výhodu, že vypadá jako lehce ošuntělejší Rakousko, ale nejsou v něm Rakušáci a hlavně jejich nutkavá touha kontrolovat rychlost. Ne, že by to na Jawě byl velký problém, maximálku má oficiálně 130 km/h, ač když se poskládáte za tu krásnou kapotáž, že si loktama šimráte kolena, tak s drobnou pomocí gravitace se dá jet i 160 km/h. Nic co chcete dobrovolně podstupovat, ale dobrý vědět když potřebujete tu a tam předjíždět. Ovšem Triglavský národní park hraje na úplně jinou notu. Vyjíždím už okolo půl osmé ráno, jelikož nemůžu dospat. Navíc je čas udělat drobnou údržbu, máznout řetěz, zkontrolovat olej a dotáhnout pár z těch blbě přístupných šroubů, co drží kapotáž a tak rádi chrastí. Nicméně malá rozcvička a lekce vymýšlení nových spojení sprostých slov docela rozbystří mysl před celým dnem ježdění. Sice mi ranní rosa zničila itinerář na druhý den, protože jsem idiot a přilepil jsem to den předem, ale přes Triglavský národní park vedou v podstatě jen dvě cesty skrz, jedna podél úpatí hor připojující se od provařeného jezera Bled, kde se to podle informací rojilo zmíněnými harleyisti a nebo druhá cesta řekněme vysokohorské charakteru šplhající až do 1600 metrů nad mořem. Pak je tu ještě možnost třetí a asi nejintezivnější a nejvíce připomínající klasické alpské průsmyky směrem k vrcholu Mangrt. To je ale „jednosměrka”, navíc ústící z italské strany. Takže zlatá střední cesta se ukázal být ideální i vzhledem k tomu, že jsem se potřeboval pohybovat „vpřed“ abych ještě ten den stačil dojet do chorvatského Zadaru. Takže tahle krásná jednosměrka na mě čeká někdy příště. Ne, že bych se i tak o něco ochudil. Po ranním krátkém zahřívacím přejezdu z Mojstrany do Krajnské Gory, kde se ke mně připojuje kamarád na krásné Kawasaki Zephyr, se z rovinatého údolí vystřelí ta nejzatočenější a nejpříkřejší silnice po který jsem asi kdy jel. Do toho se přidává ještě poměrně extrémní náklon samotných zatáček a připadáte si jako v generátoru náhodných silnic, kdy někdo dal všechny hodnoty na max. Jednička a dvojka jsou jediný kvalty, který přichází v úvahu. Na každém vrcholu zatáčky je značka s nadmořskou výškou a ty čísla utíkají v nesmyslném tempu. Jedna krásnější zatáčka za druhou se překlápí a do toho se tu a tam objeví průhled jak z Pána prstenu. V ranním světle doopravdy impozantní. Každých několik set metrů sesedám z motorky a musím to fotit a hlavně koukat s otevřenou pusou. Do toho na jednom parkovišti během focení potkáváme sténající dodávku plnou Francouzů, kteří tak tak vyjeli z posledního vracáku. Vystupuje jeden mladík a divokou gestikulací zároveň popohání své spolucestující aby ho následovali a mává na mě s tázavě se smějícím obličejem. Silně francouzsky rezonující angličtinou se vyptává, co to vůbec je. K mému údivu zná značku Jawa a říká mi, že ve Francii se o jawě říká, že sice není nejrychlejší ale dojede nejdál. Spouštím nahrané divadýlko, tentokrát v angličtině a s přepočtem ceny na eura. Mezitím okolo jedoucí cyklista, co ví, že pokud zastaví, tak už to bude naposled pohotově vytahuje telefon a fotí si za jízdy tuhle červenou krasavici. Zastavil jsem asi na pět minut a zase se z toho stává cirkus. Kamarád upozorněn, že se to bude dít jen kroutí hlavou a směje se. Dělám pár pěkných snímků a pokračujeme dál. Teď už je cesta čistočistá horská stezka s nebezpečně vydlážděnými vracáky, do kterých tu a tam vejde kráva dostatečně ostřílená aby jí nějaký provoz vůbec nezajímal. Postupně začíná ubývat zeleň a dostáváme se do výšin vskutku dolomitických kulis. Projíždíme okolo mohyl vyskládaných z kamínků až na nejvyšší bod této silnice, ležící o celých 7,7 metrů výše než nejvyšší bod České republiky. Poněkud pregnantně pojmenovaný Vršič. Ovšem co brzdy na ten následující sešup dolů?

Cestou na Vršič

Po přestávce na krásné vyhlídce s celým Slovinskem jako na dlani, je třeba pokračovat dál. A jediná cesta vede dolů. Můj zmoklý itinerář se už dávno proměnil ve zmoklou kaši, ale to co mě děsí víc je dle předchozí rešerše poněkud špatně udržovaná cesta vedoucí prudce dolů dobrých 12 kilometrů. Hlavně z důvodu ne úplně malé nálože na malé Jawě. Přední 320 mm kotouč je na papíře docela slušná výbava, navíc oproti obyčejné 350 OHC i s kotoučem vzadu, její účinek je ale řekněme poněkud vlažný. Není to vůbec špatné, jenom by asi člověk čekal trochu víc. Myslím, že za to mohou asi levné spotřebáky, v tomto případě destičky. Pokud by se vyměnili za něco pořádného tak by to brzdilo jako čert. Jediné štěstí, že Jawa nedisponuje duálním bržděním, ale má dva samostatné okruhy pro každou brzdu. Což v mé hlavě zní jako dobrý plán B až se jedna uhřeje, tak prostě budu brzdit druhou a nějak to dopadne. Nebo já někam dopadnu. První překvapení přichází hned záhy, kdy povrch není vůbec špatný a naopak se vezu po krásném novém povrchu. Vracáky jsou tímto směrem i vyasfaltované, tak nemám strach normálně nabržďovat, ač moje předloktí už tak zatížené sportovním posazem zažívá intenzivní momenty jako z filmu Over the Top, jen bez té osmdesátkové muziky. „Naštěstí“ se objevuje checkpoint v podobě kyvadlového provozu na zúžení. Proto ten supr povrch. Ve stejnou chvíli nás dojíždí skupinka Italů na cestovních ducatkách, kteří se rozestaví na semaforu okolo mě a koukají na čem to jedu. Jeden z nich typicky italským gestem ukazuje, že se mu Special libí a následně přes hluk všech motorů a zvukově těsné helmy křičí otázku na stáří motorky. Já křičím ze všech sil zpátky přes helmu s pevným hledím: „Nuovooo!“. Vykulený Ital se následně táže na počet taktů, tak ukazuji na prstech čtyřku a zatůruju motor k ověření mého tvrzení. Ital se už chystá křičet cosi italsky v čemž padne zelená a jen oba zakřičíme simultánně „Ciaaaoooo“. Naštěstí se po pár kilometrech začíná silnice lehce narovnávat a už si nemusím dávat pozor na brzdy, které to zvládly bez ztráty kytičky. Cesta je dál navigačně velmi jednoduchá, jen sledovat řeku Soča. A když píšu řeku, myslím tím absurdně čistou a modrou stuhu s bílými kameny, která doopravdy svítí do očí. A jak známe obecné pravidlo, tak pokud vede podél řeky silnice, tak to nikdy není úplná nuda. Nejen, že silnice kopíruje křivolaký tvar řeky, ale i přidává drobné elevace. Silnice není úplně široká a na auto je tak akorát a v slepých zatáčkách a s velkým množstvím horizontů, to nemůže být úplně uvolněná jízda. Na motorce je to ale jiná hra. Hodně pomalá auta předjíždíme ve zlomcích vteřin a nechávám zase po dlouhé době trochu promluvit motor. Rychle se měnící profil a lehká motorka prostě jdou k sobě moc dobře. Jako bych jel na dvousetkoňové motorce po autobahnu a objížděl ostatní jak kuželky. Krása.

Další úsek na město Tolmin se zdá být na mapě jen další rychlý okreskový přesun ne nepodobný těm z předchozího dne. Jenže realita je úplně jiná. Do skály vytesaná relativně široká silnice má znatelný pozitivní náklon do zatáček a ač vlastně není chvíli rovná, tak má mírný poloměr zatáček, což z ní dělá velice příjemně svižný přesun. Mezi stromy prokoukává obrovské údolí, kterým je vidět několik desítek kilometrů do dálky. Od kochaček, ale odrazují výhružné značky s poměrně detailním výtvarným zpracováním lowsideru. Kde ale úplně ztratím pozornost, to je vodní nádrž ve městě Most na Soči, kde zmíněnou řekou akumuluje nádrž. Tyrkysově modrá voda úplně svítí pod světlou siluetou vzdáleného Triglavu a aby to nebyl moc malý kýč, tak po hladině projíždí dřevěná výletní loď, kterou sleduji ze starobylé kamenné konstrukce břehu. Jak je možné mít tolik různých superfotogenických krajin na tak malém prostoru, to mi hlava nebere. V ten moment se kolega Zephyr odděluje směrem na Ljublaň a dostávám dost vágní popis cesty dál. Následující trasa je proto pro mě trochu tajemství i když se ji snažím teď rekonstruovat od stolu, ale po vcelku hezké „jedničkové“ silnici se dostávám na dohled italské hranice ve městě Nová Gorica, odkud se stáčím směrem na Rijeku a zanedlouho přejíždím chorvatskou hranici. Připadá mi jako bych jel snad tři dny podle toho kolika různými prostředími jsem za těch několik desítek kilometrů projel. Slovinsko doopravdy předčilo moje očekávání. Skvělá příroda, skvělé silnice, milý lidé a rozumné množství turistů. Fakt stojí za to si udělat den zajížďku po cestě do Chorvatského letoviska a užít si tuhle krásnou zemičku.

Most na Soči

To co mě teď čeká je nutné zlo zvané Rijeka, takové Kladno u moře. Industriální město ve kterém jsem měl v plánu podívat se na bývalý městský okruh na kterém se jezdila velká cena Jugoslávie. Ale čas, velký provoz a poněkud neoslňující prostředí mě přesvědčuje o rychlém průjezdu s cílem dostat se na pobřežní silnici E65, vedoucí podél moře až do cílové destinace Zadar. Bohužel asi i kvůli tomu, že to je vůči dálnici alternativní spojnice hlavních letovisek a lidé nechtějí platit za mýto, je zde velký provoz a v odpolední špičce i poněkud agresivní nálada. Zastavuji proto na pumpě, kde si kromě nutnosti jiné trasy uvědomuji i tu krásu toho být v jeden den v majestátních horách a zároveň na pobřeží moře. Hodně dobrý. Nicméně ve městě Senj se jeví na první pohled až moc zajímavě tvarovaný sjezd ze silnice E65 na křivolakou spojku k dálnici. Ano, řekl jsem si, že je jedno jestli jet po přeplněné silnici, kterou si neužiju nebo nahnat trochu času na prázdné dálnici. Ovšem ta spojka na dálnici je perfektní úsek jak vytržený z rally Monte Carlo. Rychlé vracáky stejně rychle stoupající od moře zpátky do vnitrozemí jsou velmi dobrá satisfakce za tu dopravní špičku. Tady chudák 350 dostala pěkně za uši. Posunul jsem si bag víc dozadu abych mohl „vystupovat“ z motorky a nechal jsem se trochu unést. Ale je vidět, že tvrdší zacházení Jawce vůbec nevadí. Rychlé meziplyny, tvrdé brždění a v podstatě neustále plný plyn umí snášet velmi statečně. Není to její doména, ale drží si důstojnost když si na ní chcete trochu vylít zlost. Na vrcholku kopce tomu chrabrému vzducháči dávám dostatečnou pauza na regeneraci a využívám velmi nahodilého občerstvení v podobě dodávky s pečivem, která v této pustině jen tak stojí a čeká na nějakou kavku. Ještě, že jdu zrovna kolem. Regenerační pitstop spolu s mizerným provozem a drobnou zajížďkou udělal slušné manko v časovém plánu. No nic, jsem už jen kousek od dálnice kde to budu muset trochu hecnout, než zapadne slunce. Dálnice funguje jako praktická učebna aerodynamiky. Na půl plynu v normální pozici jedu pohodlných cestovních 110-120, navíc jelikož každý jede po E65, tak ani nikoho nezdržuju a když už někdo jede okolo tak má několik kilometrů na to aby se mi vyhnul. Ale když zalehnu za kapotáž, složím lokty nízko podél nádrže až je mám jen pár milimetrů od kolen, tak těch necelých třicet koní přestane brzdit vzduch a motorka najednou začne zrychlovat. Za chvíli se blížím k jinak nijak oslnivým 150 km/h, ale na tomhle stroji je to jako přivázat se na křídlo střemhlav letící stíhačky. Motorka díky vyvažovací hřídeli nijak extrémně nevibruje, ale jisté vibrace se přenášejí skrze nádrž, což když jste na ní poskládaný dost umocňuje pocit toho, že jste Franta Šťastný a jedete si v roce 1965 pro vítězství ve velké ceně. Výhled skrz průhledné je absolutně mizerný, jelikož je nejen průhled trochu vlnitý, ale i se ve vyšších rychlostech velmi klepe. I tak je ale možné zahlédnou minibus Poláků, co sledují tento technický zázrak jakoby mi fandili k dosažení další mety nicotných rychlostí. V téhle poloze pochopitelně nejde vydržet zbylých asi 150 kilometrů, navíc tenhle intenzivní zážitek vyvolal akutní pocit močení. Zastavuji naposled na jednom z odpočívadel a se zkamenělýma nohama kráčím k WC. Pokrytý hmyzem, neschopen normální chůze a v obskurní motocyklové výbavě by se oproti mě hanbil i Lapchik The Mad Hungarian. Mezitím přijíždějí na parkoviště i oni Poláci. Kromě kombinace výsměchu a respektu se i jeden z nich zeptá již klasicky na rok výroby. Standardně udiven se následně ptá, kolik mě to stálo přestavět na takhle pěknýho cafe-racera, což jen prohloubí jeho údiv, když zjistí, že takhle vypadá rovnou z továrny. Zase zahraju naučené divadýlko – sednou, potůrovat, prodáno. Ale den už se hodně krátí a já vyrážím na poslední úsek do Zadaru. V obrovsky dlouhém tunelu Sveti Rok mě turbínami zrychlený vzduch připraví o aerodynamickou oporu těla, že si málem dám helmou o nádrž. Ve stejnou chvíli motorka zrychlí z předepsaných 100 km/h snad o deset kilometrů v hodině. Prostě mě to vcuclo jak vysavač pavouka na zácloně. Aspoň v hezky chladném vzduchu, který mě i tlačí do zad, dám trošku odpočinout tisícem kilometrů zmoženému stroji. Následuje už jen padák po tříproudové dálnici na úroveň moře. Platím u mýtnice poslední peníze a vyrážím posledních pár kilometrů do cíle. Ovšem hned na první křižovatce se nechávám lehce vylekat kluzkým chorvatským asfaltem. Takže ano i driftovat se na tom dá. Tím končí první část trasy s cílem v Zadaru, kde mě čeká několik dní odpočinku u moře a plavení po moři. Ovšem co musí tam, musí i zpět.

Zasloužený odpočinek těla i stroje se blíží ke konci a zajímavý plán cesty nazpět trpí nepřízní počasí. Jako by během těch několika dní někdo vypnul léto. Předpověď v den odjezdu hlásí hodně srážek a bouřky, tak nechávám odjezd na druhý den, který s trochou představivosti u meteoradaru dává určitou naději. Bohužel Plitvická jezera jsou snad na příštích tisíc let zahalená do deště, což mě mrzí nejen kvůli pěkné vinetouovské přírodě, ale i nabízející se trase která by hezky narovnala cestu mezi nijak zajímavými dálnicemi. Jenže jet celý den v dešti bych si neužil ani na těch nejlepších cestách. Proto přichází plán B, nahnat po dálnici čas směrem na Záhřeb a předjet tak velký mrak a následně se těsně před Karlovacem vyhnout dalšímu mraku a nějakým způsobem se dostat na slovinskou stranu hranice. Jednoduše – kličkovaná mezi bouřkovými mraky. První část jde podle plánu a před Karlovac se dostávám suchý. Po malé pauze, tankování a zkoumání aplikací na počasí vidím malou skulinku mezi dvěma velkými bouřkovými mraky svírající se nad mojí polohou. Z kochací projížďky cestou na jih, se cesta zpátky na sever stává malým bobříkem odvahy. Navíc na chorvatský benzín nejede jawka tak hladce, což není překvapení jelikož i zkušenost s autem citlivým na palivo byla ve zdejěích končinách stejná. Míjím sjezd na Novo Město, kde jsem měl odbočit a ztrácím spoustu času průjezdem města Karlovac na původní trasu. Mezitím už mi na hledí dopadají první kapky. Je čas začít práskat do koní. Konečně se i dostávám z monotónního dálničního tempa na hezké okresky, které na chorvatské straně mají celkem svižný profil a daří se mi dostat na hraniční přechod za sucha. Za státní hranicí jako by zase někdo přepnul vypínač do polohy léto. Silnice se zhušťuje a dostává až toskánský charakter hodně úzkých a nakloněných zatáček vedoucí mezi kaskádovitými políčky a vinicemi. Do toho začíná naplno svítit slunce a po bouřkách není ani stopa. To Slovinsko se mi prostě chce zalíbit. Dálniční přesuny mě celkem unavili, tak si nahnaný čas vybírám znovushledáním s kolegou Zephyrem v Ljublani. Dáváme si spolu pozdní oběd a vymýšlíme ideální trasu, která by mě zavedla do města Dobro Polje, kde mám dnes přespat. Jelikož nás oba svrbí prsty na to ještě trošku poškádlit Triglavský národní park, volíme zajížďku k jezeru Bled. Ale ukazuje se, že zde pořád přebývají houfy harleyistů a okolo celého jezera jedeme téměř celou cestu v koloně a na dojetí až k Bohinjskému jezeru nemáme dost času, což nás vede k tomu vrátit se zase okolo zasekaného jezera Bled na návratovou sekvenci. Já končím v hotelu a znova se loučím s kolegou ve stopě. Tradice hektického prvního dne pokračovala i dnes, ale zase hlavně na úkor dne dalšího.

Po těch velkých dálničních přesunech se mi zcela podařilo zregenerovat na další den, ale mám naplánovanou velice pěknou trasu přes několik menších průsmyků, které by mi měli vynahradit předchozí den. První úkol je vyhnout se tomu strašnému tunelu před Villachem, jelikož podruhé už bych to asi nerozchodil. Navíc na mapě se ukazuje velice hezký průsmyk Loiblpass. Malá vsuvka – během plánování trasy jsem hodně využíval street view, abych omrknul povrch a vůbec profil cesty, jenže Rakušáci asi kvůli nějakému zákonu street view vůbec nevedou, tudíž plánování přejezdu Rakouska byla trochu loterie. Vyjíždím brzy ráno abych všechno stihnul a k Loiblpassu jedu po lehce orosených silničkách na kterých bych doopravdy nechtěl vidět jak se vyhýbají dvě auta. Z jedné strany skála a z druhé strany sráz a to celé uzavřené do nijak souvislého svodidla. Za nedlouho najíždím na jakousi hlavní, která podle své dimenze bývá nejspíše v zimě hodně využívána, ale v létě zeje prázdnotou. Projíždím několika z boku otevřenými tunely jako z klasických Need For Speed nebo Gran Turismo a nechávám se tím trochu strhnout, čemuž nechtějí přijít na chuť ty lehce prašivé čínské gumy, co na to dávají v továrně. Nízká teplota ještě víc exponuje jejich normálně nijak oslnivé jízdní vlastnosti, tak se trochu klidním. Dojíždím na hraniční přechod, kde podle jejich výrazu neviděli člověka tak čtrnáct dní, natož hipstera, který musel přijít nějakou skulinou v časoprostoru, protože nikdo normální by se na takovéhle motorce a v takovém mundůru nemohl objevit zrovna u nich, obsypaný mrtvými mouchami a na orosené motorce. Doopravdy jsem čekal, že si mě prolustrujou a nechají vybalit všechno z vaku, ale asi dostatečný šok mi dal dost času na zmizení. Hned první zatáčka za přechodem dala jasně najevo co se teď bude dít. Byl to takový padák dolů, že kdybych zastavil tak asi ani neslezu z motorky. A jako bonus rakouská strana tohodle kopce zažila nejspíš přes noc pěkný slejvák, protože tohle nebylo jen mokré, ale doopravdy promáčené a ranní slunce ještě nemělo šanci asfalt moc osušit. Ideální podmínky na pěknou pojistnou událost. Všechna váha na předku, divný gumy, potápějící se přední vidlice a spousta vody. Prudký kopec dolů za ním vracák a tohle pořád dokola. Do toho se za mě nalepil chlápek v audi, který jako všude jinde ve světě ignoruje fyzikální zákony a nechápe, že na dvou gumách, na mokru a z kopce prostě motorka nepojede rychle. Což se jal vyřešit tak jak to v audi jde nejlépe a začal předjíždět přes plnou ve slepé zatáčce. Sám sebe asi vylekal dostatečně na to aby začal zběsile brzdit do vracáku co se před ním objevil, div ho ABS pochytalo před nárazem do svodidel. Proč je to vždycky audi? V podobně smrtonosném duchu se to vedlo ještě asi patnáct kilometrů, kde se naštěstí začala silnice narovnávat směrem ke Klagenfurtu. Přitom za sucha by to byla tak krásná cesta. Následně jsem měl v plánu se rychle dostat po dálnici z ranní špičky okolo Klagenfurtu a po chvíli sjet na město Pack a udělat takovou smyčku přes Köflach do Spielbergu známého Redbull Ringem. V tu chvíli se to ale začalo pekelně komplikovat.

Loiblpass

Ujel jsem zhruba dvacet dálničních kilometrů a všimnul jsem si, že při předjíždění se motor nechce přetočit přes 6000 otáček. To mě trochu vyděsilo, ale motorka jela jinak naprosto hladce. Řekl jsem si, že je možná jen trochu utahaná, tak jsem zastavil a nechal ji pořádně vychladnout. Po nastartování se zdálo všechno být v pořádku, ale řekl jsem si, že nechci případně skončit v nějakém zapadlém údolí a nasměřoval jsem motorku rovnou nejrychlejším směrem k domovu. Po dálnici z kopce do Štýrského Hradce jela motorka hladce, a i dále směrem na Linec vše vypadalo v pořádku. Ale jak to, tak bývá zrovna napůl cesty skrz ukrutně dlouhý Gleinalm tunel začla motorka lehce ztrácet výkon a pod plynem kuckat. Modlil jsem se ať to vydrží aspoň ven z tunelu. Dařilo se mi držet předepsanou osmdesátku, ale bylo cítit, že motorka vynakládá čím dál vyšší úsilí, aby tuhle rychlost udržela. Zpocený až na místech o kterých se v kostele nemluví jsem vyjel z tunelu a mentálně se přepnul do módu rychlé záchrany. Hned jsem zajel na první parkoviště a snažil se najít příčinu. Kuckání a ztrátu výkonu jsem přisuzoval buď nedostatku vzduchu, benzínu, nebo jiskry. Nejsnazší diagnostika na rozehřáté motorce byla kontrola vzduchového filtru a airboxu, který na volnoběh krásně sál a i filtr byl naprosto čistý. Benzín v nádrži ubyl ale těžko říct, jestli správné množství, navíc typické symptomy zaneseného karburátoru se u motorky s přímým vstřikem trochu blbě řeší. Proto jsem přistoupil ke kontrole svíčky, což je radost, když máte motor naplno zahřátý. Ani nebudu mluvit o tom jaké nářadí jsem dostal k motorce a i když jsem s sebou vezl základní nářadí normálního standardu, tak zrovna klíč na svíčku jsem musel vzít z továrních zásob. Jediné štěstí, že jezdím v pořádných kožených rukavicích jinak bych měl popálené ruce jak nadšený pyroman. Svíčku se přes nekonečný sled nadávek podařilo vyndat a i přes žádnou zjevnou nečistotu jsem ji už teda očistil a zkontroloval vzdálenost a stav anody a katody. Vše vypadlo v pořádku a přes menší prvotní zakašlání motorka naskočila a vytáčela se na neutrál naprosto hladce. Jelikož jsem vlastně nic neopravil, tak jsem byl trochu nervózní, ale motorka jela, tak jsem si řekl, že zkusím dojet k další pumpě, jelikož teď jsem stál jen na obyčejném parkovišti. Vše běželo hladce, ale za chvíli, asi poté co se motor zahřál, to začalo všechno nanovo. Kašlání, ztráta výkonu, teď se k tomu ještě přidala kontrolka motoru a motorka sebou začala šít a vynechávat. Výbornej nouzovej režim. Ztráta výkonu se začala prohlubovat, na plný plyn už se motor ani neudržel v otáčkách a pomaličku začali ony otáčky padat. Sjezd na pumpu už byl na dohled, tak jsem podřadil, že bych setrvačností mohl motor třeba trochu nakopnout. Chyba lávky. Místo toho zazněl pěkný výstřel do výfuku a motorka měla co dělat, aby se znovu nadechla po odstřihnutí od plynu. V děsivém stavu naprosto nepředvídatelných záběrů a vynechání motoru jsem se dokodrcal ke stojanu a řekl si, že zkusím už jen poslední věc a to nalít do nádrže nový benzín, který by mohl naředit případně špatné palivo. Následovalo zběsilé míchání s celou motorkou, jelikož to určitě pomůže. Nouzový mód všechno jen zhoršil, tak jsem ještě zkusil klasickou fintu – vypnout, zapnout. V tomhle případě teda natvrdo odpojit baterku a nechat zdechnout elektroniku. Když jsem v tom byl, tak jsem zkusil jestli se baterka samotná nějak nemrská a i jsem zkusil nakouknout pod nádrž, kde vede elektronika, jestli nejde o nějaký elektrický problém a nedotýká se nějaký kontakt rámu, nebo není prostě jen rozpojený. Po kvalifikovaném šťouchání prstem do kdečeho, jsem se rozhodl znovu zkusit štěstí. Motorka znovu naskočila a běžela hladce, tak jsem se tentokrát vydal mimo dálnici na souběžnou silnici abych neskončil při dalším udušení motoru pod kamiónem. Motorka se sebrala a v poklidném tempu jela naprosto standardně. Jenže zanedlouho začala zase ta samá písnička. V tu chvíli jsem věděl, že jsem vyčerpal možnosti své i svého mizerného nářadí a čekal až se zase rozsvítí kontrolka motoru a motorka se začne zase ošívat, dusit, střílet do výfuku a prostě umírat velkolepým způsobem. V moment kdy už motor nemohl ze sebe nic dostat a začal se propadat výkon, jsem vyřadil neutrál. Objevila se kontrolka motoru, ten zakašlal a zdechnul. Nechal jsem setrvačnost ať mě doveze, co nejdál a vzdal veškeré snažení. Nový benzín nepomohl, škody byly napáchány a nebylo jak je v polních podmínkách opravit. Vylučovací metodou jsem usoudil, že bude problém s palivem samotným nebo jeho vedením. Přímý vstřik nejsem schopný s mými schopnostmi a nářadím nijak opravit ani diagnostikovat a palivový filtr, kterého jsem měl jako dalšího podezřelého, se ukrýval hluboko pod nádrží, takže bypass nebyl možný. Zbyla jen poslední možnost, a to zavolat o pomoc asistenční službu, která velice chytře navrhla odvést motorku do nejbližšího servisu. Možná pro tu srandu jsem je to měl nechat zkusit – najít rakouský servis co bude umět opravit jawu. Ale jelikož jsem věděl, že to nemá smysl, nehledě na to, že už bylo pozdě odpoledne a nikdo už neměl ani otevřeno, tak jsem zvedl bílý prapor a zavolal odtah do ČR. Jako z reklamy na Corny jsem si dal sušenku a odtáhnul motorku asi kilometr a půl k nejbližšímu hotelu, pronajal si pokoj, domluvil odtah na rozumnou hodinu druhého dne a šel si dát pár piv a schnitzel do hotelové restaurace…

Druhý den přijel sympatický chlapík s fungl novým Mercedesem třídy X a s jistou dávkou improvizace jsme dostali Jawku na korbu, kde se bezpečně uchytila do čelistí a vydali jsme se na cestu do Prahy. Ty nový Xka jsou doopravdy pěkný auta musím říct, nehledě na to, že můžete jet rychleji, než s obyč odtahovkou, neztrácet čas a jet trochu stylově, když už jste potupně skončili hloupých ani ne tři sta kilometrů od domova. Na jednu stranu jsem fakt zklamaný, že perfektně fungující motorku zastavila taková malichernost jako špatný benzín, kterou ani člověk neohlídá. Kdyby se zadřel motor, nebo upadla kyvná vidlice, tak si může člověk říct, že to je krám, ale takováhle blbost…Štěstí v neštěstí bylo, že jsem nejdříve ztroskotal kousek od pěkného hotelu. Druhé štěstí, že už jsem za sebou měl všechno to, co jsem chtěl projet a přede mnou byl už jen rutinní návrat. Zažil jsem svůj asi nejlepší motoristický zážitek. Viděl úžasná místa, které ani ty nejlepší fotky nemůžou dostatečně zprostředkovat. Potkal spoustu lidí, kterým nová učarovala. Takže jo, povedlo se to tak na 90%, ale co by to bylo za dobrodružství bez nějakýho průšvihu.

Spoustu fotek najdete zde v galerii, ale pokud chcete vidět obrazový a textový „live timing“ vznikající během výletu a další postřehy, tak kouněte na můj instagram

Grand finale


Nový komentář

Komentář úspěšně přidán.

Komentáře

GanGreen
23. září 2018, 19:28
2

Byla to fuška, ale přečetl jsem to na jeden zátah. Musim přiznat, že jsem ti během čtení normálně záviděl a dost obdivuju že jsi to jel skoro celý sám :) motorka je fakt pěkný retro a vubec bych se za ní nezlobil, škoda že na tom neumim :)) jaká teda byla příčina selhání? to bylo fakt špatnym benzínem?
mrknul bych na fotky, ale ale nejsem insta člověk, škoda :)

reagovat
RCNP
23. září 2018, 20:17
0

V první řadě smekám, žes to dal na jeden zátah. Je to totiž dobrých devět a půl normostran textu :D Nebylo to tak tvrdý jak se zdá a na vyčištění hlavy je fajn si jet svý tempo a svojí trasu, fakt jsem si to tak užil :) Jop, podle všeho kombinace mrzkýho chorvatskýho benzinu v kterym plave buhví co a super ekologickýho přeaditivovanýho rakouskýho. Ucpal se filtr i trubky mastnym hnusem.
Ty nejlepší fotky jsem dal sem, ale myslím, že nepotřebuješ profil ani nic aby ses mrknul i tam, ale záleží na tebe.

GanGreen
23. září 2018, 20:56
1

Fakt tolik? Ani mi to nepřišlo, četlo se to vazne hezky ;)
rozumím, já taky jezdím rád sám (autem) ale podstatně kratší vejlety...
Tak to je ještě pěkná závada, mohlo bejt i hur.
No hele, když kliknu na Jawa trip nebo 350 speciál, tak to chce přihlášení... Ale jestli je to nejlepší tady, tak sem v klidu a stačí mi to :))

Přeju hodně dalších kilometrů bez závad!

RCNP
23. září 2018, 21:11
0

To je takový to štěstí v neštěstí. Na jednu stranu je to fakt blbost a štve mě, že jsem nedojel kvuli takovy blbosti ale zase jsem to mohl zadrit, rozstrelit nebo neco podobnyho.
A tak to sorry myslel jsem ze kdyz to cloveka pusti na profil, tak se vsim vsudy.

La
Lang Jawa
23. prosince 2018, 22:33
0

Krasne cteni!! :-)
Uz ji mam take doma, zatim se raduji jen v garazi a tesim se na jaro...
A kolik jsi najel kilometru za letosni rok?

RCNP
25. prosince 2018, 22:37
0

Prisla mi nekdy na konci cervna a po tyhle vyprave jsem uz moc nenajezdil, takze zhruba 5000km za cca dva a pul mesice. Asi bych najezdil vic, ale nakonec se zjistilo, ze jak se ucpal filtr, tak tim jak neprotejkalo palivo se trochu pridrelo palivovy cerpadlo. A nez na to v servise prisli tak to jeste muselo mezitim do servisu a proste se proukaucovalo spousta casu v servise a nez jsem mel cas to tam odvest a podobne. Takze jsem se potom uz tolik neprojel. Ale jsem naprosto spokojenej a byl jsem se pred vanocema jeste projet a bylo to super. Tak doufam ze se ti vyhnou takovyhle malichernosti a bude ti dobre jezdit ;)

Ronoath
23. září 2018, 20:39
3

Jelikož jsem knihomol, nebyl to pro mě problém přečíst, ale klobouk dolů, jak čtivě je to napsáno. Celou dobu přilepený k monitoru:-) Paráda! Zase jsem nalomený, že si budu muset udělat papíry na motorku... Navíc je to vážně pěkný report ze života s novým strojem, a to se moc nevidí - na test bývá pár dní a nepostihne se vše, co člověka může potěšit či mu pít krev. Díky za ten čas, který jsi tomu dal!

reagovat
RCNP
23. září 2018, 21:14
0

Děkuju, to jsem fakt rád! Původně jsem chtěl jen udělat pár fotek, ale psalo docela dost lidí už během cesty a žádali si i nějakej report. Navíc do minulýho týdne vlastně byla jen ta jedna recenze, tak jsem chtěl přinést nějaký info. Teď už se začínají pomalu objevovat klasický testy. Ale díky zájmu a hlavně i lehce dramatickýmu průběhu jsem to musel sepsat :)

beastar
23. září 2018, 23:40
1

Jo, jo tak já jenom čekal kdy to přijde. Nečekal sem ale takhle vkusnou motorku! :)) To bych viděl jako velký překvapení pro mě. Mimochodem mám takový tušení, že sem tě nedávno potkal v BRZ někde v Sibřině. Tak týden možná dva. Možná si to ani nebyl ty. Přečetl sem jenom polovinu nebyl nějak čas to dočíst. Vzhldem k tomu, že se jedná o solidní výkon v jednom člověku, tak to určitě dočtu...

reagovat
RCNP
24. září 2018, 12:47
0

Je to krasavice pomalá, můj styl :D To jsem nebyl já. Poslední dobou rostou prodeje BRZ, takže budou čím dál víc vidět :) Rozumím, přemýšlel jsem na dvěma díly, ale zas jsem nechtěl spamovat stránku o autech dvakrát motorkama a taky jsem trochu línej dělat navazující pokračování :D

beastar
24. září 2018, 13:00
0

Jo je to fajm nedávno sem to viděl poprvé. Povedlo se jim to. Prodeje Brz rostou to je fakt. Potkávám jich už relativně dost. Jako že po Praze a okolí. 2 za měsíc třeba. A to je úspěch. Jojo je to delší, ale těch pokračování už je tady moc. Takže ok. Slušný fotky jako vždy. Tu úvodní tu by si mohli koupit od tebe ty pitomci do katalogu. Třeba by tu motorku potom znalo víc lidí.

RCNP
24. září 2018, 14:54
0

To je úspěch, už jich bude možná i celkově dvě stě za těch pět let :D Taky jsem si to říkal, že pokud by to trochu inzerovali tak jich prodaj mraky, protože ty reakce lidí jsou fakt takový jak píšu. Lidi se ptaj, kulej oči a maj evidentní zájem. Vím, že tu základní 350 OHC prodávají celkem dobře, že se jim hodně zvedli prodeje v řádu desítek procent. Někde jsem dokonce četl že 0 140% ale buhví. Ohledně Speciálu dostávám různý informace, někdo říká, že mají omezenou roční produkci z nějakýho nesmyslnýho důvodu, někdo, že chtějí vyrobit celkově jen 200 kusů, což mi taky přijde nesmyslný. Uvidíme jak to bude.

Matěj Podhorský
24. září 2018, 15:24
2

Je to tady konečně, děkuju ti za to, jsem rád, žes to nakonec sepsal:)

reagovat
RCNP
24. září 2018, 17:14
0

Lid si to žádal. Musel jsem pár dní počkat na zjištění/potvrzení diagnózy smrti, tak se to trochu zdrželo.

ToMyx
26. září 2018, 14:52
1

Ač motorkám neholduju, tohle byla čistá radost číst!
Textu je požehnaně, ale najednou jsem byl na konci a dal bych si klidně další díl, jen by to chtělo vzít si na to volno:-D
Škoda nekvatilního benzínua tím předčasného konce spanilé jízdy, protože motorka je to nádherná a navíc pěkně sladěná helma :-) Fotky jsou parádní a věřím, že tě z Jawy osloví, abys jim je půjčil :-)
Chápu, že tenhle stroj budí rozruch, za 120litrů je to vcelku levná sranda a dokázal bych si jí představit jako dárek tátovi k životnímu jubileu jako vzpomínku na dobu, kdy měl bizona! Moc pěkné.

reagovat
RCNP
26. září 2018, 19:15
1

Díky! Jak jsem psal, byl jsem moc línej to rozdělit na někoilk dílů :D Ano, helma je americká a ladí jako by ji k tomu dávali, neuvěřitelná trefa.
Původně jsem chtěl jenom udělat pár hezkých fotek a bylo by, ale psalo mi dost lidí, že chtějí report. A jelikož jsem sem napsal už pár blogů, tak jsem to nekomplikoval a dal to sem. Zároveň jsem úplně nechtěl dělat spam, tak jsem to dal pěkne v kuse :D Jinak přímo v Jawě mi říkali, že tam měli i pána co si to koupil do obejváku a má to prostě na čumendu. A vlastně jsem jednou i potkal chlápka, co mi říkal, že si ji objednal a ujel na ni jen pár kilometrů, jelikož má spoustu dalších motorek, ale prostě se mu strašně líbila, tak si ji zaparkuje přes zimu do pracovny a bude :D Což možná není úplně blbej nápad :D

Rakso
30. září 2018, 12:18
2

Super článek, přečetl jsem taky na jeden zátah, ostatně jako všechno na autíčkáři. Hodně podobnou cestu jsem absolvoval tento týden. Liberec-Praha-Linz-Worthersee-Bled-Ruska Cesta ( to je ta silnice s kočičíma hlavama v zatáčkách )-Bohinj- pak přes Itálii do Koperu, Chorvatského Umagu a zpět přes Škocjanské jeskyně - Lublaň-Vídeň zpět. Jeli jsme s přítelkyní a náš povoz bylo BMW e34 525i ne úplně ve stavu, který bych si představoval, ale celých 2400km zvládlo bez zaváhání ( krom jedné pokuty za parkování ). Slovinsko je nádherná země, za mě určitě o dost zajímavější jak Chorvatsko.

reagovat
RCNP
30. září 2018, 18:52
0

Taky pěkná projížďka! Bohinjsko jsem měl v plánu cestou zpátky, ale už bylo pozdě a ztratili jsme spoustu času v Bledu. Ale musím říct, že přes Slovinsko skoro nejde jet špatnou cestou. Itálii jsem se úmyslně vyhnul, jelikož jet na motorce mezi Italy, na to nemám odvahu :D Jo, Chorvatsko je taková klasika. Moře, čevapi a zmrzlina. Já tam naštěstí jel na takovej výlet na lodi po Kornatech, úplně mimo turisty, tam je to moc hezký. A jedna z variant, kdyby bylo nějaký neklidný moře, byl výlet na Pag, kde jsou taky supr cesty.

Ja
Jan Cicvárek
06. listopadu 2018, 13:30
0

Krásně napsaná reportáž, plná zajímavých postřehů a psaná s jistým nadhledem. Škoda toho finále cesty samotné, končící hanebným odtahem. Motorka šikovná, taky jsem se na ni svezl na Jawa srazu v Týnci, ale kdybych měl opět vyrazit někam za "čáru" (letos to bylo Rumunsko), a měl možnost volby, zase bych raději osedlal svou klasickou třípade. Ta totiž na takové malichernosti, jakou je nekvalitní palivo, nikoho nikde nenechá.

reagovat
Da
David S
22. července 2019, 22:56
0

Vynikajici clanek a neuveritelne dobrodruzstvi. Koupil jsem si tu motorku taky. Ale na motorkari.cz nekdo popisoval podobny problem a pak mu nekdo odpovedel, ze na tom byl v Chorvatsku ale pak se to tak kazilo a poracd ty problemy pokracovaly, ze si nechal vratit penize. To my nahnalo... Byl jsi to ty? Ja zatim problem s motorem nemel, ale mam najeto jen neceklych 2000. Prasklo mi spojkove lanko :)

reagovat